JAK JSEM NEPŘIJEL NA RUDÉM PRASETI
Ne neteskním. Usmívám se …
jak naivní svět to byl, proti dnešní tvrdé realitě "svobody".
Slova jako Sputnik, Gagarin, Sojuz, Lunochod mě provázely celým dětstvím , tak stejně jako přívlastky sovětský, soudružský, kolektivní, pionýrsky, stranický, mládežnický, zasloužilý... kategorie slov, která naprosto vymizela se nástupem „sametové revoluce“.
Máma pracovala jako poštovní doručovatelka, její práce byla pro mne mocný zdroj informaci.
Časopisy Ohníček, ABC, Pionýr, Mladý Svět, 100+1 ... to byl výběr. Ranní tisk brzy ráno a časopisy, až po deváté hodině a ty se většinou roznášely druhý den s čerstvým ranním tiskem. To byla ta příležitost .
Je zajímavé, že jsem si vlastně ani neuvědomil nebo, spíš nevšimnul , že je to jeden z lidských požitků přijímat informace. Bereme to jako běžný projev a přirozenou věc. Přitom přijímat informace, má vliv na průběh celého života. Každý den, ovlivňují jak tvou náladu, tak vývoj. Usměrňují výchovu a ujasňují tak i tvůj celkový postoj .
Informace jsou dobrý kšeft..
Vůbec se nedivím, jak se dokonale vyvíjí technologie přenosu a přístupu k informacím přes mobilní techniku , až po internet a satelitní přenos. Zatím , vše ukotveno do systému digitalizace, než se objeví nové a nové způsoby…
Informace jsou naprostou doménou lidského projevu. Je to taková umělá genetická síť, ve
které jsme všichni dobrovolně zachyceni a ani nemáme pocit se z této vazby osvobodit... Zatím to nepociťujeme, zatím ne ...
Jen hlupák má pocit, že ho vědění obtěžuje, ale přitom velice rád využívá výdobytků a požitků , které jsou mu běžně dostupné a které vytvořil jen člověk zvídavý a chytrý. Člověk, který informace využil, aby něco dalšího vzniklo... Ale bohužel také zneužil a to potom je pravda, že někdy je lepší nevědět, ale to už spadá spíš do oblasti psychologie, než poznání.
Projevoval jsem se svým způsobem a v pubertálním věku jsem kreslil svůj komixový seriál. Hrdiny jsem umístil samozřejmě do vesmíru. Po "rozjetí" děje na Zemi jsem postavy seriálu poslal na umělou, z modrého skla vyrobenou meziplanetární stanici, na Měsíc. Zde měli připravit vše na dlouhou cestu vesmírem ... Tam jsem narazil. Začal jsem se zamotávat do principů raketových pohonů, nových paliv a teorií, no hrůza... a tam jsem potřeboval už vědět něco víc. Fantazie je sice neomezená, ale aby to bylo k něčemu, měl by tam najít čtenář něco čemu rozumí, aby u toho vůbec vydržel.
Nakreslené to bylo poctivě. Ještě dnes si pamatuji některé obrázky. Dokonce i jméno kapitána - Wiliam Britt - na tu dobu a v mém věku zaručeně ideologická porucha. Nicméně kreslený komix a všechny moje díla z dětství a dospívání skončili nejspíš někde ve spalovně umělecko – průmyslové školy, na kterou jsem se po devítiletce hlásil.
Je to škoda především pro mne, ale pokud jsem se chtěl o ucházet o tuto školu, musel jsem předložit svou tvorbu i za podmínek, že se ukázkové práce nevrací ...
Narozdíl od výtvarných soutěží, kde byla témata a zadání nasměrována na politické motivy, moje práce doma, byly samozřejmě naprosto svobodného rázu. Možná kdybych zpracoval téma zaměřené na naše "bratry v rudém" byly by tyto práce hodnoceny s respektem. Kdo by ale doma maloval dobrovolně třeba Lenina ...
Sovětský svaz byl absolutním příkladem pro všechno kolem nás. Byl součástí našeho života stejně jako vzduch kolem. Denně se odrážel ve všech médiích od rozhlasu, písních, přes tisk a časopisy , až po televizi a film. Byla to celkem schopně šířená ideologie moci. Základní školy vyučovali ruský jazyk jako povinný předmět, zatím co v celém světě se vyučovala angličtina a němčina. Ale, přitom v celém "leninském" sovětském svazu se vyučovala angličtina. Absurdní. Nejspíš to bylo asi proto, že přeci jen "někdo" s tím západním světem komunikovat musel. Tak si to nejspíš Rusové vyložily a odůvodnily. A my jsme byli rádi, jak obětaví jsou ti naši bratři a je na místě, když vše vyřizují i za nás v tom nebezpečném kapitalistickém světě, kde i jim jejich ruština byla na nic ...
Přes všechny okolnosti, které mě spíš nenahrávaly, jsem se chystal o jmenovanou školu se ucházet.
Natáhl jsem na sebe světlešedou "mikinu" se stojáčkem ke krku a propínáním až na hrudník, s dlouhými rukávy obtaženou a zastrčenou do bokovek - rok "jetých" riflí, akorát tak v nejlepší ošoupané barvě.
Nohavice do "zvonu" minimálně 40 cm široké, našívané obdélníkové kapsy s useknutými spodními rožky - padl na ně veškerý příjem mé měsíční brigády z minulých prázdnin. Samozřejmě koupených v Tuzexu. V té době obchodem, který nám dával nahlédnout, jaká úroveň je na druhé straně světa za tou "železnou oponou". Obchod zaplněný zbožím, které bylo nejspíš šité u nás a vydávané za kapitalistické zboží, sice poskvrněné utrpením dělnické třídy , ale pro neskutečnou poptávku a atraktivnost zato dobře prodejné. Zboží, které pro moji generaci mladých znamenalo přímo "modlu" - Rifle.
Spávalo se ve spacácích na trávníku před obchodem, noc před příjmem zboží.
Snad jediný neškodný fanatismus přítomný v každé době - móda .
Absurdita toho všeho byla, že tento způsob obchodování se západem, měl i svou měnu-Bony. Měna všech pracovníků a dělníků budujících dílo socialismu mimo svou vlast na všech stavbách, montážích a dílech od Sovětského svazu, přes Indii , Afriku, až po socialistickou Kubu.
Tyto Bony, neustálý produkt shánění, se daly koupit (nelegálně!!) v průměru 5,50 Kčs za bon. Rifle stávaly od 120 až 170 bonů = 660-935 Kčs...
Příjem průměrné dělnické rodiny byl tak 2.500-2.800 Kčs měsíčně.
Tak že, chlapče, pokud chceš kráčet s módou, tak běž na brigádu, nebo si kup "texasky" v Prioru.
Tak jsem šel o prázdninách na brigádu, na poštu, roznášet noviny a časopisy...
...A proto si dodnes pamatuji, co jsem měl na sobě , když jsem šel dělat talentové zkoušky na uměleckou průmyslovku v Brně na Husově třídě.
Nekompromisně jsem odmítl doprovod ustrašené mámy a s deskami plnými samostatnými pracemi "bez korekce" , jak požadovali stanovy zkoušek, jsem se vydal brzy ráno na cestu.
Brněnskou "šalinou" jsem od nádraží, vyjel kolem kostela Petrova, nahoru na Husovku a už jsem stál před budovou obstoupenou rodiči s dětmi připravenými obhájit své nadání pro studium na této škole.
V uších mě zněla slova mého otce, který vždy při zmínění se o zkouškách na "umprum" konstatoval..: " Jo chlapče, tam by jsi měl přijet na praseti "...
Jeho poznámka snad logiku měla a jen ujišťovala o přítomnosti klasické korupce, jako v každé době. Rozdíly tady skutečně byly. Lidé z venkova, se opravdu měli díky kolektivnímu JZD o poznání lépe, než ti ve městě. To se týkalo především jídla, bydlení a určitých výhod. Proto ten jmenovaný "příjezd na praseti"...
Pro nás lidi z města, byly pojmy jako je zabíjačka, slivovice, hody a vše kolem, velice vzácné. Atmosféru venkovského života nám nejlépe přibližovalo výborné filmové zpracování seriálu "Slovácko sa a nesúdí".
Já, jako moderní mladý muž, čerstvý absolvent puberty a ZDŠ, měšťák, jsem "vesničany" viděl trošku jinak. Byl to takový snobský pohled s nádechem výsměchu. Pro mě to byli prostě „jezeďáci“ procházející město s příručkou "vesničan ve městě", v kapse s "kravské rozhledy" a v ruce chromované vidle jako součást pokroku ...
Hrozná legrace... ale přitom já, " Brňák se vším všudy", jsem sám v sobě miloval život na vesnici i zmíněný seriál. Každé prázdniny, jsme jako kluci jezdívali s celou rodinou do Řečic u Nového města na Moravě, do dřevěné chaty od brněnských cihelen, kde pracovala babička s dědem. Řečice jsou pro mne vzpomínky, které mě hladí a vím, že to je můj soukromý dětský seriál, který si sám, sem tam v sobě pouštím.
Co se týká protekce a jiných praktik tehdejší moci, tak zde byl spíš kladený důraz na ideologii a zejména na velice praktikovanou výmluvu o angažovanosti rodičů v komunistické straně.
Tady však byly moje šance nulové. To jsem já však nějak nevnímal a jak se zdá , vůbec nevzal na vědomí.
Pod paží jsem si nesl svůj balík dětských kreseb vesnických dvorů plných zvířat , předmětů a zemědělsky strojů. Obrázků různých námětů , scén, krajinek a přírody.
Vrcholem snad byly chlapecké olejomalby krajinek a historických lodí. Všemu však vévodil , tuší a temperami kreslený sci-fi seriál Wiliamem Brittem – postavou dobývající planetární svět mé fantazie.
Bylo mě patnáct let a s neomezenou volností v duši a naivitou tomu věku typickou, jsem šel teď ten svět dobývat já.
Prodral jsem se davem lidí rozeznívajících ozvěnu chodeb a schodišť průmyslovky, až k informačním vývěskám. Podle pokynů jsem vyhledal místnost, kde měli proběhnou talentovky. Klasické vědomostní zkoušky jsem měl za sebou.
Něco jsem tam "zvoral" v matice. Ale prošlo to.
Však "talentovky" to byla moje "parketa". Zvědavost, jak se vlastně ti "umělci vybírají", mě tlačila dopředu.
Při vstupu do třídy jsem trošku zaváhal, když jsem uviděl adepty zkoušek v oblecích, vázankách a bílých dederónkách.
Je pravda že někteří, hned při zadání prvního úkolu navlékli na svůj oblek bílý pracovní plášť. Ostatně, můj problém to nebyl, mě stačilo jen "vyhrnout rukávy" a neudělat ostudu dělnickému původu, na který byla vždy speciální kolonka ve všech dotaznících, s kterými jsem se zatím setkal.
Profesor, který přišel před naše lavice, ledabyle převrátil "papundeklovou" krabici s víkem na stůl vedle katedry. Víko se odklopilo, vypadl zmačkaný papír s hnědým gumovým balonem, který měl na sobě vyražené rýhy , jako napodobenina "kopačáku".
…"Namalovat tužkou a vystínovat. Máte na to hodinu" ...
Pronesl profesor.
Tímto způsobem proběhli celé zkoušky. Jen se měnili náměty i materiály.
Nezaskočili mě ničím. Naopak. Bravurně jsem si poradil s každým úkolem. Tak bravurně, že absolventi um.prum, kteří při zkouškách asistovali, mě začali nenápadně, při roznášení materiálů a odnášení našich "děl", informovat o mojí úspěšnosti , oproti mému okolí. Samozřejmě mě to zvedlo sebevědomí a o to lépe, se mě vše dařilo.
Při jednom úkolu mě oslovil šeptem můj soused ve" smokingu", jestli bych mu jen tak rychle nenačrtl zadaný námět, že stínovat už umí.
Zeptal jsem se ho proč se hlásí zrovna na tuto školu, kde je určitě potřeba nadání. Odpověděl že tyto zkoušky jsou jen formalita, že jeho táta je známej kohosi tady a on zkouškami projít musí.
Zeptal jsem se jestli mají doma prasata?...
Náměty úkolů byly zaměřeny na základní znalosti kresby, rozvržení, zvládnutí postav, zručnost, ale také na osobní pojetí, fantazii a pohled. Dnes vím, že to byla celkem taková šaškárna a z mojí třídy, kde bylo asi dvacet "zkoušených" měla talent hrstka. Ano, byl jsem mezi nimi. Jak jsem později zjistil, tak většina uchazečů měla tuto školu v požadavku na přijímací zkoušky napsanou na druhém místě, jako náhradní školu,pokud se nedostanou tam, kam chtěli. Na druhém místě! .. M O J I Š K O L U ..
Osobní pohled a představa být "svobodným umělcem"se tak nejvíc přibližovala těm malířům s plátěným baretem na stranu, v ateliéru se skleněnou střechou a "letním" ateliérem na vesnici...
Nebyli mě cizí "chudí" umělci co vandrují po kraji a malují a malují a naráží na ty dobré lidi.
Prostě takovej Mikoláš Eduard Aleš Van Gog ...
Pěkná blbost.Jak může přežít "svobodný umělec" v kolektivním socialismu. To slovo "svobodný" mohlo, tak akorát být protikladem přívlastku "ženatý". To bylo tak asi maximum , co šlo v té době se svobodou udělat.
Kostka tvárné cihlářské hlíny,kterou asistenti položili před každého z nás, mě připadla velice známá. Ano. Byla to ta hlína, kterou jsem si nosíval od babičky Radové z cihelny pod "kremačkou". Pracovala u velkého otočného sušiče kde "stahovala křidlice" vysušené do běla, připravené na pálení. Jako kluk jsem tam často chodil a obdivoval tu atmosféru lidského lopotu.
Bylo to pro mě překrásné prostředí, plné tajemné atmosféry stínů a světla . Ve starých provozech s chodbičkami se spletí kolejišť s vozíky naloženými hliněnými výlisky různých tvárnic, hlučných strojů, pásů, bylo stále co sledovat. Opravdu prostředí tmy a světla¨, pohybujících se stínů po stěnách tmavých šachet . Pára a teplo se střídaly s průvanem . Sykot, vrzání , klepání a dunění, se míchalo se směsicí lidských hlasů.
Takové soukromé peklíčko, ale vůbec ne peklo.
Alespoň tak jsem to viděl já, babiččin vnuk, který si tam přišel pro jílový válec hladké hlíny , ještě "teplé" čerstvě uříznuté ocelovou strunou z nekonečného hada, který se líně plazil celým tím cihlářským strojem.
Tu hlínu jsem dobře znal.
…"Vážení"...,
Zaznělo místností
..."pracovat s hmotou patří k základnímu uměleckému projevu. Máte jedinečnou možnost
si to teď vyzkoušet"..
Úkolem byla ulita šneka. Limit opět jedna hodina.
Nejspíš každého napadne ušoulat valeček z hlíny, na jedné straně užší a potom ho stočit do kotouče. Pár drobných "kosmetických" úprav a ulita je hotová. Tak přesně tento postup, na rozdíl od většiny kolegů, jsem nezvolil. Připadal jako v pekárně. Začalo se šoulat , smotávat a stáčet. Hlína vypadala jak těsto na rohlíky.
Co chcete dělat hodinu? Za dvacet minut neměla většina adeptů co dělat.
Já jsem zvolil způsob, na který mě ta hodina sotva stačila.
Ulitu jsem z bloku hlíny vyřezal. Ležela na boku částečně
usazená v zemi, lehce poškozena prasklinami, mezi kamínky a trávou.
Tento úkol, náležitě změnil pracovní oblečení všech účastníků. Pánové v oblecích stály ve frontě u umyvadla a marnili ten drahocenný čas, který mě tak scházel.
Těch zkušebních úkolů bylo asi šest. Všechny nás svým způsobem měli "proklepnout" jak na tom z tou tvořivostí jsme.
To proklepnutí však bylo daleko důkladnější a závěrečná konzultace a pohovor o zázemí každého z nás sice vypadala přátelsky, ale jak jsem si uvědomil mnohem později, tak daleko více rozhodující...
Odcházel sem ze školy s dobrým pocitem. Na chodbě mě oslovili dva absolventi vyššího ročníku a z jejich pozdravu : .." po prázdninách,naschle..". jsem lehký jak pírko, opustil školu.
... Pro velký počet uchazečů NEjste přijat... bla,bla,bla
Osud ?... tak jsem to tedy přijal já. ..
Ale i tam kdesi v hloubce, uražená ješitnost kombinovaná s naprostým nepochopením všeho kolem mne, až po bezradnost, co vlastně budu dělat, když nebudu tím "umělcem"...
Dnes vím docela jistě, že mě můj Wiliam Britt moc nepomohl. Měl to být nejspíš Vasilij Sergejevič , nebo alespoň Vladimír Remek .
Na jaře dalšího roku, den před Prvním Májem jsem přecházel přes Rudé náměstí v Brně. Stála tam nově postavená tribuna , potažena nařasenou rudou látkou.
Pilní mravenci socialismu dodělávali poslední úpravy a dekorace...
… "Ahoj"...
Oslovila mě postava v šedomodrém plášti, která tlustým štětcem v ruce namočeným zlaté barvě obtahovala dřevěnou lištu kolem velké rudé hvězdy, umístěné na středu tribuny.
…“Ahoj“ ...
Opět a důrazněji.
Zastavil jsem se.
Odkud já ten obličej znám?
Připitoměle jsem čuměl na toho natěrače. Mozek hrábl do oblasti mojí krátkodobé paměti a promítl mě učebnu s postavou v tmavém svátečním obleku jak šeptá: ... "prosím tě, máš to tak pěkné, nenačrtl by jsi mi jen ten začátek?.." stínovat už umím ..."
…" Ahóój" …
Opět na mě.
... “ Co děláš?“ …
…“ Kam chodíš, že tě nevidím“...
…“ Maluješ?“...
Ahoj. Řekl jsem já.
Bleskla mi hlavou myšlenka o příjezdu na praseti.
… táto, ještě mělo mít rudou narvu.
Je pravda, že jsem nebral na vědomí i ten element, že moje umělecké sklony a výtvory nemusely zrovna být tak dobré, ne-li dostačující. Skromnost stranou, bylo mě 15let a můj pohled na svět byl naprosto neposkvrněný křivdou a tím pádem upřímný a k mému věku, už dost sebejistý .
Dnes vím, že to bylo ještě stále málo a měl jsem jít nelítostně za svým cílem. Měl jsem se rvát. Ne však proto, aby svět" nepřišel o třeba přínosného "umělce", ale hlavně proto, abych dělal to co mě baví, uspokojuje a neobtěžuje.
….snad bych se i rval, tam kde by to mělo význam a tam kde bych nemusel svůj mozek propasírovat přes blok rudé ideologie, jen proto abych mohl malovat srdcem, duší a podle vlastní reality , nebo fantazie . Veškeré moje práce, které jsem předložil k zkouškám, jsem již nikdy neviděl, zmizely stejně jako moje malířské sny.