Trošku to všechno zavánělo trilogií Ecce Homo Homolka, typickým filmem o nejobyčejnějších lidech s obyčejnými a často neskutečně zbytečnými starostmi. Filmem plným situačního humoru hraničícího, až s pochopitelnou, přijatelnou hloupostí. Byla to naprostá, jednoduchá lidská krása prosycena domovem, bezstarostností a jistotou.                                                   Drátěná voliéra(!!) v rohu obýváku, ve čtvrtém poschodí panelákového bytu v Brně, působí jako pěst na oko. Klasik by konstatoval " i puberta může mít plno odstínů", ne jen dotahování vajglů sedraných v parku při cestě do školy, nebo pařba jednoho  litru jablečného vína za 9,50 v zahradní chatce, který totálně odrovnal partu pěti kluků při oslavě třináctých narozenin.

Naši nás měli asi hodně rádi. Jak toto máma zvládla nevím.

Byt byl vždy udržovaný v čistotě a máma nás k tomu tvrdě vedla.

Ale ta voliéra... tak to nechápu dodnes.

V kuchyni už z rána seděl otec na svém místě u dokořán otevřeného okna, z kterého byl krásný výhled na celou ulici Křídlovickou. Nálety rorýsů s typickým hvízdavým doprovodem doplňovaly celou atmosféru teplého květnového rána do posledního puntíku. Táta si malým nožíkem, který před chvílí dobrousil o žulový parapet okna, překrajoval Startky a přesné poloviny těchto cigaret úhledně skládal pod gumu malé tabatěrky. Tento proces šetření střídavě přerušoval náruživým potáhnutím s višňové špičky, ze které čoudila jedna z těchto amputovaných cigaret. Z rádia houpavým rytmem plnil místnost Matuškův hit "jó třešně zrály" pravidelně prokládaný typickým tátovým záklonem spojeným se zurčivým zvukem lokání starobrněnské desítky v zelené flašce. Atmosféra, která jako poslední puntík barvy malířova štětce, doplnila kuchyň a všechny ty místnosti 2+1 panelákového bytu.

Z chodby bylo slyšet výtah. Klíče zalomozily v zámku. Máma, táhnoucí za sebou tu svou tašku z pošty Brno-hlavní nádraží, vybavenou kolečky a výsuvným držátkem, má ranní roznášku tisku a časopisů za sebou.  Ptáci z obýváku řvali jak pitomí a brácha se už hrnul do kuchyně pro váleček na nudle, noviny a slunečnicová semena. Otec dokrájel cigára a pustil se do cibule...              

"máš tu kližku, Eliško ?... reagoval otec na zvuky vycházející z  předsíně                                     "dobré ráno "... zaznělo od mamky jak pohlazení spojené s moravskou písničkou.

"čau, ahoooj, dobré"  každý si něco přihodil, aby tak zpevnil základy dobrého vychování...         Taška s nákupem dosedla na stůl v kuchyni. Otec jedním tahem hrábl do jejího obsahu a vytáhl oválnou bouli prosáklého papíru, ve které instinktivně očekával kus toho hovězího předního.  Nemýlil se.

" To bude gulášek "... pronesl spokojeně.

Vařil perfektně. Ale živit by se tím nemohl. Seděl na tom svém místečku a připravoval se na krájení, už omytého masa. Byl to obřad. Každá kostka masa měla svůj čas. Jedna jak druhá. A opět to broušení nožíku o žulový parapet okna.

"Máš pivo?" ... prolítl kuchyní otcův hlas.

"Neměli zelený, tak jsem ti vzala jen jedno" konstatovala máti.

A bylo to jasný, nejspíš tata vytáhne těch svých „pět deset“ (5korun a 10 haléřů) a povalíme shánět ty jeho tři piva v zelené láhvi. 

Teď jsem se nemýlil zase já.  

Otec zalovil v peněžence a vytáhl pětikorunu a "desoš".

"Kdo je na řadě?"  

Richard drtil slunečnici "o sto šest", že nebylo téměř slyšet otcův dotaz a bratr toho patřičně využil.   "Jasně, jdu já,"... řekl jsem … když má brácha tolik práce.

Vzduchem zavoněli čerstvé koblihy, které máma vytáhla z umaštěného sáčku. Snídaně.

... a zase ty chlemtavé zvuky Starobrna. 

"Děcka, hned začátkem července jedeme na chatu do Řečic a pak jedete na tři týdny do tábora" pronesla máma a vítězoslavně koulela očima.

Nic lepšího nám toto sobotní ráno sdělit nemohla.

Za měsíc jsou prázdniny.

P  r  á - z  d  n  i - n  y .