PROČ NÁM STAČILO TAK MÁLO
I.
Pestrobarevné deky svázané do ranců se všemožným obsahem oblečení. Krabice z tvrdého kartonu plné konzerv, mouky, cukru, koření , sušenek a různých potravin. Plátěné pytle s botami, gumáky, pláštěnkami a různým nářadím, náčiním.Pytel brambor. Dřevěná zelinářská přepravka vyskládaná kuchyňským nádobím, přikrytá další dekou pevně převázanou tlustou prádelní šňůrou. Celek této hromady, doplněný drobnými zavazadly všech tvarů, působil jako vypleněný cikánský tábor .
…Bleskla mi hlavou jakási vzpomínka s hlinitou cestou kolem řeky, po pravém břehu směrem do Komárova. Příjemné teplo pozdního odpoledne někde uprostřed léta. Tichý proud pomalu plynoucí vody česal tmavozelené trsy vodních řas a vtékal pod železniční most. Voda se tříštila a krájela o černé kameny polorozbořených klukovských hrází, aby pak usnula v hluboké tůni ve stínu „ verneovského ocelového “ mostu .
Nebyl jsem tam sám. Nejspíš by jsme tam ani sami nešli.
Okraj mostu přecházel v kamenný oblouk a vytvářel nízký tmavý tunel, průchod.
Úplně dobrovolně jsme se zařadily do houfu k našim a procházeli pozvolně proudícím průvanem, který k nám nečekaně přinesl pronikavou teplou vůni bramborového guláše.
Co tady dělá guláš?
Instinkt nás srazil na malou cupitající skupinku, blížící se k ostrému světlu východu z tohoto krátkého a pro nás děti, tak dlouhého tunelu.
Cikáni.
Rodina cikánů, se vším všudy.
Nebyly to exteriéry toho krásného filmu "Cikání jdou do nebe". Byli to cikáni na břehu řeky
Svratky. Pěkně utáboření se všemi těmi ranci, barevnými dekami a pestrým oblečením,
s malým dřevěným „čtyřkolákem“.
Vypadali jako vítr, který se utišil, aby ze svojí neklidné činnosti vykouzlil sálavé ticho plné vůně dehtu rozpálených pražců ve vlídném stínu kamenné stěny železničního mostu.
Byli jak vítr, svobodní, s nesvázanou volností, vítr s černými rozcuchanými vlasy…
Početná rodina s dětmi a starými vrásčitými lidmi. Babka s květovaným zlatočerným
šátkem na hlavě něco mumlala a vše prokládala skřehotavým smíchem. Seděla nejblíže k cestě, ve stínu okraje tunelu, chvílemi zahalena do bleděmodrého dýmu z ohně, na kterém míchala v kotlíku ten "signální" guláš.
Procházeli jsme v těsné blízkosti.
Krásná hrůza....
Nevím proč se všechny děti bojí cikánů …
... čeho se bojí cikánské děti...?
Procitnul jsem. Slunce najisto udržovalo svou absolutní cestu po ranní obloze bez jediného mráčku.
Díval jsem se na tuhle podivuhodnou hromadu zavazadel složených na trávníku u silnice,
přímo před vchodem našeho paneláku a pomalu se mě z hlavy vykuřovala vzpomínka na cikány.
Seděl jsem na starém obtloustlém kufru jen kraťasech a tričku, na holých nohách laciné sandály.
Léto.
Autobus z cihelny "pod kremačkou", tady měl být každou chvíli... Byl to miláček. Oprýskaný, starý, béžový autobus, který jsem znal z nedělních, podvečerních "filmů pro pamětníky" se přibližoval středem naší ulice. Tvarem mě připadal jak ohromná dětská hračka. Vysoká bedna se zaoblenými rohy, ze které vyčuhoval úzký, protáhlý obdélníkový motor, podobný čumáku jezevčíka. Měl jediné pantové dveře, jediný vstup i výstup do autobusu. Střecha byla orámovaná nízkou kovovou ohrádkou na zavazadla, s přístupem po úzkém kovovém žebříku umístěném na zádi. Ze zaprášených oken, se zakulacenými rohy, se na nás usmívaly známé tváře.
Vychutnával jsem si každý okamžik atmosféry začínajících prázdnin.
Pan řidič Tichý mistrně nacouval k naší cikánské výbavě. Dílo těšení bylo dovršeno.
Odjezd do Řečic byl tady.
..." Elo, nechal jsem u výtahu gibsonku "...
Funěl tata, když vlekl kastl brněnské desítky.
..." Ale jo, mám ji"...
Odpověděla máti táhnoucí poslední věci a dunivým zvukem o koleno potvrdila, že otcovu kytarou opravdu nese.
Děda Rada ochotně přiskočil a pomohl tatovi kastl lahváčů zastrčit hned pod první sedadlo
za "Ticháčem".
Jezdívaly vždy dvě rodiny. Jedna na horní "starou" chatu, druhá na dolní "novou" chatu.
Čtrnáctidenní turnusy.
Můj dětský rozum se s tím srovnal daleko jednodušeji. Jezdili jsme na "naši chatu". Ať to byla
ta nebo ona, bylo to jedno.
Jeli jsme do Řečic !
Pro mne, v té době, to bylo snad jediné měřítko vzdálenosti. Těch 70 kilometrů, ta "dálka" a
dvouhodinová cesta s hlemýždím tempem, patřily mezi moje základní vztyčné body paměti na radosti patřící k dětství.
Jo, taková blbost a přitom tolik krásných pocitů.
Záď tohoto cihlářského rekreačního korábu, byla z části za skládána zavazadly. Přední místa
rozdělená uličkou, obsadily obě rodiny.
Záď, ta byla naše.
Panelák se nám vzdaloval z dohledu. Řeka zablýskla na pozdrav. Ještě pohled z "koňáku" nad cihelnou a brněnská kotlina zmizela za obzorem.
...Dobrodružství na celý život s krabičkou kinedrilu, v zadu na hromadě zavazadel... Probudil jsem se u Devíti křížů ...aha, jo … jedeme dobře …
a směr Nové město na Moravě, Žďár nad Sázavou...
Už jsem sledoval každý detail přibližující cíl naší cesty...
Radešínská Svratka...
Ještě dva km...
Ře-či-ce.
Nalepeni na okně jsme poznávali každé místo, každé stavení a cestu vedoucí okrajem této malé vesničky.
Vše bylo tak jak jsme to minulý rok opustily. Alej stromů lemující úzkou asfaltku nás vyvedla
za vesnici, na krátký krkolomný sjezd do polí. Na betonovém přejezdu přes potok nás zastavilo syčící hejno hus. Pár dětí oblečených přesně jak na Ladových obrázcích, pobíhalo kolem rozšířené části toku tohoto osvěžovadla. Několik malých naháčů stálo ve vodě s velkými kameny v rukou a zpevňovali hráz, ve které bylo zabudované klasické lopatkové kolo, točící se zrychleným proudem vody. Kluci stojící ve vodě si dlaní stínili oči a sledovali náš autobus přejíždějící přes potok.
..." Chaťáci jsou tady "...
Zaslechl jsem otevřeným ventilačním okýnkem autobusu. Dvě malé holky rozháněly hejno hus a rozkolébaný autobus kopíroval hluboké vyjeté koleje ve vyschlé tvrdé hlíně.
Mířili jsme k lesu, kterým mírný stoupáním vedla cesta až k těm dvěma chatám.
Už přes okna autobusu jsme v lese sbíraly hříbky. Motor kňučel. Zatáčka
do leva. A ještě jedno mírné stoupání. A stop.
První skupina vystupovala u "nové chaty", která nebyla z cesty vidět, byla v lese. Vykládala se zavazadla. Já s bráchem jsme nečekali a vyskočili z autobusu také. Těch pár desítek metrů k naší staré chatě, je lepší běžet. Byla to nejkrásnější chata na světě.
II .
Neskutečně rychlé pohyby v barevném prostoru,dokonalé manévry se svou výbavou, zdvojených průhledných téměř neviditelných křídel. Zvuk těchto šíleně rychle kmitajících vzdušných vesel zněl jako průlet miniaturního vrtulníku s vypnutým motorem.. A pak následoval pád...
Nebyl to pád, byl to doslova vlet.
Tmavý velký, rychle blížící se otvor...
Zbytečná oboustranná manipulace, oboustranně rychle, proti sobě blížících se bodů.
Pozdní reakce mého mozku už nic nezměnila...
Zlomek vteřiny.
Krátký pocit dávení.
Zoufalý pokus o vyplivnutí...
Prsty mě instinktivně hrábly do úst a doslova mrskly vylovenou odporností o lesní cestu posypanou drobným suchým jehličím...
Brrrrrrr .… rrrrrrrr
Můj běh z kopce, širokou lesní cestou, nečekaně utnul tento hmyzí kaskadér...
Na zemi, přede mnou, vedle hliníkové konvičky na mléko, ležela velká oslintaná modrozelená vážka olepená jehličím a snažila se opět vzlétnout...
Měli jsme zde jednu povinnost. Chodit do vesnice pro mléko.
Ne však do obchodu.
Ale ke "Křížům".
Příjemní, prostí lidé, jak vystřižené z bible.
Prostí lidé, v prostém stavení vmáčknutém mezi domky, kousek od návsi. Dřevěná stěna vysokého plotu z desek těsně u silnice a vysoké povápněné zdi okolních staveb, zacákané blátem, vytvářely úzkou uličku. Na dvůr bylo vidět jen z kabin
projíždějících traktorů. Byl úzký a dlouhý, s „centrálním“ hnojem zabírajícím podstatnou část dvora.
Hrubé těžké trámy nasáklé močůvkou vyčnívající nad částí hnoje nesly klasickou kadibudku
vévodící středu všeho dění dvora.
Nevím proč, mě to vše připadalo jako komplikovaná stavba raketodromu Bajkonur, jen s tím rozdílem, že tato stavba byla děsně primitivní a ze dřeva.
Z pohledu dítěte je vše v okolí veliké. Stačí pak jen dávka času k dospělosti, odloučení a místa a pohled se neuvěřitelně změní, vše se zmenší a tak nějak vlivem vývoje i zprimitivní.
Tento dvůr však byl malý i v mém dětství.
Ohromný určitě byl ten suchý, ale mokrý dřevěný hajzl.
Úzké zápraží z velkých placatých kamenů poseto cákanci od drůbeže s navátým chmýřím slepičího peří, procházelo kolem chléva, až ke schodu před dveře do stavení.
Primitivní, starodávné , ale zajímavé prostředí, nejspíš přirovnatelné k těm všem shlédnutým
pohádkám z černobílé televize, s tím rozdílem, že jsem to teď měl pěkně barevně a navíc obohacené všemi těmi typickými pachy.
Tady naše cesta pro čerstvé nadojené mléko končila.
Křížovi pásávaly svoje dvě krávy Malou a Stračenu nedaleko na louce pod chatou.
Stejně jak je, tak především krávy jsme tam poznali.
Patřily do inventáře vzpomínek na prázdniny.
Kam se hrabe modrá kráva " Milka" a jejími Alpskými produkty.
Lehávali jsme na zešikmené louce plné květů a bzučení hmyzu, jen tak se stéblem trávy ve rtech a pozorovaly ta ohromná břicha býložravců.
Růžové, jak brousek ostré jazyky se obtáčely kolem šťavnatých listů a s funěním hoblovali místo po místu, že by jim sekačky od Moundfieldu mohly závidět. Teplé funění doprovázené koulením vyvalených bulv očí s obrovskými bílými řasami, všemu dodávalo groteskní výraz Spejbla a Hurvínka.
My , děti z města, jsme po překonání strachu, tyto dvě krávy, zařadily mezi svoje kamarádky.
Pásl je dospělý syn od Křížů, chlap jak hora s červenými selskými tvářemi. Byl hodnej , stejně jak ty krávy.
Přidřepli jsme pod břicho krávy jako Romulus a Remus a Karel Kříž nám stříkal, jak dětskou vodní pistolkou, teplé mléko z růžových struků obloukem přímo do pusy...
Fuj? ... ??
Ne ... vůbec, ne.
Karel vylovil kdesi z kapsy starej zahnutej křivák. Rozhlídl se kolem sebe a po pár krocích vydloubnul ze stráně divně placatý kruhový bodlák. Několika zručnými pohyby ho oloupal, až ke středu a vyřízl z něj jádro velikosti malé kedlubny. Také to tak chutnalo, jen obohacené o chuť podobnou lískovým oříškům.
Zavřel jsem oči …a letěl …. až do období Velké pravěké Moravy, do Osady Havranů a na Velkou řeku a všude tam do dávno minulých věků. …
Taková pravěká pochoutka.
III.
Na oběd byl králík, cibule, kmín moc dobrý. Jen v té ohrádce za chatou zas jeden chyběl. Nesměl jsem na to myslet, protože tady to pečené dobré masíčko, to nemohl být on, ten byl přece živej ….a toto je maso a to se dělalo z "Komroňů"… říkali naši. Nikdy jsem nepřišel na to ,co to byl ten "Komroň". Dnes vím že to byla jakási snesitelná alternativa vysvětlení pro snězená masa "jedlých" zvířat s kterými jsme si hrály a dávaly jim jména. Při našem dalším dotazu, co to je Komroň?, většinou následovala odpověď: ..to je něco jako Lumroň ... Namroň ...Hemroň atd... atd.... tím jsme se otázkami unavili a přestaly řešit koho jsme to vlastně jedli. Že toho naši nezneužili se dnes už nedozvím, snad jsme jedli vše co se běžně jí...
Další ráno tata zmizel v osm hodin, do vesnice, pro mléko šel tentokrát on. Bylo to hned potom co očistil na verandě všechny hřiby ze svého ranního lesního výlovu. Bílé plátky s hnědým lemováním voněli na novinách v třepotavém stínu lístků dvou bříz zasahujících svým listnatý deštníkem až na okraj verandy.
V misce s nastrouhaným okurkovým salátem se topila vosa.
..." sakra, kde ten Eda je“ …pronesla matka nad studeným obědem a zalovila ve žlutých kudrlinách, aby vylovila poslední natáčku.
... " řekl, že tady do oběda bude " … " a už je půl druhé ".
Děda Rada mistrně vylovil vosu ze salátu a tesklivým pohledem pivaře obelstěného teplým lahváčem se krátce zahleděl do dáli , přes pole, až k vesnici.
... " Tato, zas tady jsou muchy “ …pronesla suše babička, vycházející z dokořán otevřených dveří kuchyně. Z hlubokého plechového lavoru „chrstla“ vodu od nádobí do hluboké travnaté stružky za chatou. Dědek vylovil z kapsy tepláků gumu od zavařovačky a zmizel v kuchyni. Byl to mistr na nepodstatné záležitosti a dovedl je dotáhnout do vrcholových kvalit, až se člověk někdy divil, jak jde domyslet dávno vymyšlená věc. Je pravda, podstata zůstala stejná, ale nasazení a čas mluvili za své… kdo si hraje nezlobí. Děda mydlil mouchy nataženou gumou od zavařovačky jak někde na střelnici a polohlasem hodnotil své zásahy… a pak šel umýt gumu.
..." Udělám kafe"…prohodila opět babička.
Máma i babička …mladá kopie a starší originál… konečně spočinuli na verandě. Každé odpoledne stejné, každé bylo nedělní … tam určitě.
Slamák s červeným pruhem částečně stínil babiččin obličej a srandovní obrovské sluneční brýle odebrali veškerou důstojnost, která stejně v okamžiku jejího upadnutí do hlubokého spánku přestala mít důležitost. Matka nervózně odhodila rodinný časopis Vlastu a opět přehlížela dálku přes táhlé údolí do vesnice.
Cvrčci cvrčeli, obilí zlátlo, vánek nevál.
…Vy, sedláci , vy se máte, koně máte neoráte….
Otevřel jsem oči a nade mnou se ze všech stran houpali ty jemňounké kmeny dlouhé luční trávy. Jasná modrá obloha, tichounký bělásek. Zavřel jsem oči. Teplo , ticho, cvrčci. Vůně.
…Vy, sedláci , vy se máte, koně máte neoráte….
Otevřu oči … už z té krásy blbnu ... Co je to za zpěv?
…
T a t a !
Doběhl jsem na orámovanou terasu chaty právě v okamžiku, kdy máma s výrazem pistolníka z filmu Tenkrát na západě pozvedla sluneční brýle na čelo a zaostřila svůj pohled přes pole, až na dolní louku. Nic bych za to nedal, že jsem vzduchem slyšel tu kvílivou harmoniku…., kterou opět přerušil blížící se popěvek…
…Vy, sedláci , vy se máte, koně máte neoráte ...
Slamák s červeným pruhem se pohnul a výrazné odfrknutí potvrdilo příchod babičky opět mezi nás … „co je Elo, Eda už je tady“… trošku zbrkle a zkomoleně z ní vylítlo. Rukama se nadzvedla z lehátka a poposedla, aby lépe viděla a měla přehled o správném průběhu blížící se konfrontace.
Zpočátku jsem myslel, že to je sečící kombajn a na něm zpívající kombajnista. Ale na to bylo zase moc ticho… Nebo vlečka s trávou, která snad jede pozpátku ...???
Ne, byla to otep lučních květů.
Původně to měla být kytice, ale cesta dlouhá, obavy se umocněné poklesem alkoholu v krvi vykonali své.
... " jdeš mě nakrmit králíky “ …
Ozval se děda nečekaně z kuchyně chaty a suchým prásknutím natažené zavařovačky zvýraznil otázku.
Napětí povolilo.
Tata s červeným uříceným obličejem a rozšklebeným širokým úsměvem dovláčel tu nůši lučních květů před verandu a zkoprněle otevřený dalšímu ději, viditelně nechal všemu volný průběh.
..." Kde máš mlíko“
…" ale, ženský, nésu kráva, už jenom pomyslet, tak mě je blbě"….
…" říkals že pudeš pro mlíko a zatím přideš nažranej a ještě tady naděláš bordel"…
..." Děcka vypadnite!"...
…" jakej bordel, nesu ti kvítka" …
…" no tak jsem navázal nějaký známosti … přece to nebudu potvrzovat mlíkem"…
…" baby, máme navečer přijít do hospody. Vemu kytáru bude veselo".
…
… " je sakra, dovolená"...
….
..." Co , děcka?"…
Konečně okřála i máti.
..." No co, pudó s nama "...
..." Ráno múžó chrápat, majó prázdniny " Elo, dé mě gábl, mám hlad jak sviňa...
Tím skončil tatům brněnský proslov
Děda opět umyl gumu potřísněnou rozmázlými životy náhodně prolítlých much, prošel kolem a polohlasem prohodil..
..." konečně “...
.jpg)